V komunitě sběratelů zbraní platí za respektovanou autoritu. Majitelé historických i současných zbraní trpělivě čekají několik let, až si najde čas a zhodnotí jejich kus svou dokonalou ruční prací. Iris Fojtíková se rytectví původně věnovat nechtěla, hlásila se na zlatnici, a když ji nevzali, byla tak zklamaná, že plakala. Na SUPŠ v Turnově naštěstí potkala mistry, kteří ji pro nový obor dokázali nadchnout.

Pro začínající rytce jste napsala knihu o potřebném vybavení a základních technikách. K tomu se lidé obvykle uchylují proto, že už je nebaví odpovídat pořád dokola na stejné otázky. Je to i váš případ? 

E-book jsem napsala proto, že lidi zajímá, jak vypadají nástroje, kterými vytvářím rytiny. Hodně mě k tomu postrčilo, když jsem viděla na internetu, jak si tam každý píše, co chce. Vůbec si to neověří a často jsou tam úplné bláboly. A navíc v češtině není skoro nic. Každá škola si tak vytvoří svoje materiály a to se běžný zájemce o obor nedozví.
Vůbec mě neotravuje odpovídat na dotazy, je pro mě potěšující, když se někdo zajímá. Víte v našich končinách není vůbec běžné, aby někdo otevřeně mluvil o tom, jak co dělá, ukazoval nástroje a postupy. Řemeslníci se často pomlouvají a skrývají před konkurencí všechno, co by mohlo druhému napovědět.

V byznysu jste přes třicet let, zájem o řemeslo v průběhu času klesá, stoupá, nebo je spíš konstantní?

Myslím si, že Češi jsou šikovní a je o nás známé, že jsme národ kutilů. To je na jednu stranu dobré pro rozvoj řemesel, ale na druhou stranu to způsobuje malou úctu k ruční práci. Samozřejmě jsou zde zákazníci, kteří dokáží ocenit originální ruční práci, ale jsou i takoví, kteří by chtěli něco jednoduchého za tři tisíce a přinesou si jako vzor katalog věhlasné firmy z mezinárodní výstavy.

Máte nějaký profesní vzor? Sledujete trendy, práci zahraničních rytců? Co je teď nejvíc v módě?

Abych pravdu řekla, tak moc nesleduju. Nechci se přizpůsobovat módě nebo někoho kopírovat. Tím nechci říct, že se nenechám inspirovat. Já dávám důraz spíše na realistické zpracování zvířat. Když dělám nějaké nové, mám spoustu fotek a studuju je ze všech stran. Někdy si dělám i zvětšený model. Jednou jsem dělala holuba, tak jsem vzala staré rohlíky a šli jsme na náměstí. Nalákala jsem celé hejno a zatleskala jsem. No a kolega čekal naproti mě s foťákem. Kolemjdoucí se dobře bavili, ale já jsem měla holuby v letu (smích).
Většina mých klientů je nějakým způsobem spojena s myslivostí a jsou dost konzervativní, takže chtějí realistické ztvárnění zvířat a tradiční ornamenty. Hodně si se zákazníky před zadáním povídám a posílám fotky a návrhy. Mám ráda zvířata a ráda tato přání plním. Občas se objeví někdo, kdo mi nechá volnější ruku, ale i tak dělám před každým projektem výtvarný návrh, aby každý věděl, do čeho jde! Svůj vzor vidím v Čechách v panu Jaroslavu Tvrdoňovi, kterého osobně znám nebo Martinu Srbovi (rytci známek), také rytec zbraní pan Peták a ze zahraničí Sam Alfano.

Jak vás napadne, že zrovna na tuhle zbraň uděláte rytinu lva a na tuhle zase ženský akt?

To je právě výsledek toho povídání (smích). Když je to moje zbraň, tak můžu experimentovat a trochu provokovat i tématem. Ale nikdy nedělám žádná překvapení. Kdyby totiž měl klient jiný vkus, to by byl dost průšvih. Z té zbraně se to totiž nedá smazat.

Setkala jste se někdy se zákazníkem, kterému jste rytinu pro jeho vlastní dobro rozmluvila, protože jste věděla, že je to nesmysl, nevypadalo by to dobře, nebo by to třeba vůbec nešlo realizovat?

Samozřejmě. Já nedělám rytiny násilně za každou cenu. Nikdy jsem nedala z ruky něco, co bych považovala za paskvil, jen proto, že za to jsou peníze. Pokud vidím, že to nebude dobré, tak to zákazníkovi vysvětím a většinou to pochopí. Je pro mě důležité, abych měla i já dobrý pocit z celkového výsledku. Samozřejmě, že k tomu patří i ty peníze. Neměla jsem žádný konflikt, který by skončil nezdarem.

Máte raději přesné zadání práce, nebo vám vyhovuje tvůrčí svoboda, kdy zákazník celou práci nechá na vás?

Málokdy se stává, že má zákazník přesnou představu. To pak jen probíráme, jak která technika vypadá a které kombinace kovů a jak vypadají barevně, na kterou stranu se má zvíře dívat atd. Ten druhý případ je zdánlivě lepší, ale když se netrefíte do vkusu zákazníka, mohl by z toho být problém za hodně peněz! Já si se zákazníky docela povídám nebo píšu, abych zjistila, co chtějí. Pak se hodí určitá volnost, která mě na tom moc baví a většinou ten návrh, který vznikne má dvě někdy i více variant. Ano, když mi někdo řekne nechám to na vás mám radost i tak ale vytvořím návrh, který si nechám schválit.

Jsou to jen zbraně, které vás fascinují, nebo si dokážete představit i pravidelné rozšiřování portfolia Například belgický rytec Bram Ramon našel skvělé souznění mezi světem střelných zbraní a hodinek, přičemž dokonce získal pozici hlavního rytce pro značku ArtyA. Richard Maier pro změnu svůj svět nožů a pušek rozšířil o scrimshaw a bulino rytiny na číselnících hodinek Piaget. Co vy?

Já se nebráním vůbec ničemu. Rytina může zdobit jakýkoli předmět a i s tím mám osobní zkušenosti. Ryla jsem nápisy na stříbrné obřadní nádoby do židovské synagogy i urny, běžně dělám pečetidla, razidla, vypalovadla do dřeva a kůže jako firemní značky. Když je potřeba, zdobím šperky, opravuji rytiny na cifernících i pláštích hodinek, vykládám dřevěné kazety kovem. Vyryju monogram na kovovou propisku, zapalovač, tabatěrku nebo zhotovím pěkný štítek, který tam připevním. Umím udělat raznici na odznaky nebo medaile či plakety a také se věnuji volné grafice. Vyryju destičku např jako ex-libris, nebo PF a tisknu z nich grafické listy ve speciálním lisu. Rytectví zdaleka není jen o zbraních a nožích.

Rytectví zbraní je vyloženě mužská disciplína. Bylo těžké vydobýt si uznání u kolegů a zákazníků? Jak jste to podle vás dokázala?

Ona není tak mužská, ale muži ji prezentují jako majitelé firem. No a uvnitř sedí spousta žen, které ty rytiny provádí a nejsou známé. Dokonce jsem slyšela, že je poznat, kterou rytinu dělal muž a kterou žena. Po roce 89 to bylo docela těžké, musela jsem se schovávat za tehdejšího manžela, který jako ten „mistr“ domlouval zakázku. Já jsem přišla v zástěře s tou kávou a chlapi byli spokojení. Párkrát se stalo, že jsem se vložila do hovoru, vyšlo najevo, že bych na jejich zbrani něco dělala a pánové sebrali zbraň a už jsem je nikdy neviděla.

Dnes je však situace uplně jiná. Máme mnoho žen úspěšných podnikatelek a majitelek velkých firem a společnost si na to zvykla. Ani já už nejsem začátečník, mám jistotu nejen v řemesle, ale také v kontaktu s lidmi. Zkušeností jsem přišla na to, že přirozenost a slušné chování je nejlepší recept. Vždyť jsme všichni lidé. Vůbec mi nevadí, když mi myslivec napíše, že nějaké zvíře má třeba delší uši, než by mělo mít a já zase nepoučuju jeho o svém názvosloví a tak to pěkně funguje. Jsem komunikativní a tak mi to nedělá problém. Když je vůle, domluvit se na obou stranách, vždycky to vyjde.