Jeho svět dnes voní benzínem. Svoji zálibu v autech dokázal přetavit ve velmi úspěšné podnikání. Začínal jako kuchař, dnes stojí v čele největšího prodejce osobních a užitkových aut na Moravě. Podnikatel a moravský patriot Pavel Buráň si však na luxus ani rychlá auta nepotrpí.

Do práce chodí v tričku, k obědu si dává běžné „meníčko“, o kterém často diskutuje s šéfkuchařem vlastní restaurace, a dovolenou tráví v Chorvatsku. Radost ze života mu však kazí to, že již deset let vede odvážný boj s „justiční mafií“, ve kterém se snaží prokázat, že byl unesen a vydírán svým bývalým společníkem.

Podnikáte již více jak třicet let. Když si vzpomenete na své úplné začátky, co vás přimělo vrhnout se do soukromého podnikání?

Byl jsem mladý, vyučil jsem se v oboru kuchař – číšník a neměl jsem nic, jen velkou touhu postavit se na vlastní nohy. Po vyučení jsem chvilku „kuchtil“, o něco později jsem přešel k Jednotě a v roce 1990, pořád ještě jako zaměstnanec, jsem dostal na starost hospodu. Jenže všechny hospody, i tu, ve které jsem pracoval, Jednota v roce 1993 zavřela. Tak mi vlastně nezbylo nic jiného, než začít podnikat. Hrozně jsem se toho bál, vůbec jsem netušil, co mě čeká. Jen jsem věděl, že to málo, co jsem ušetřil, budu muset investovat do realizace svých plánů. Stát na vlastních nohou mne ale chytlo, měl jsem radost, že to funguje. Začátky byly těžké, musel jsem dělat všechno, uklízet, topit, zastat roli číšníka i účetního. Firmě se ale dařilo. Po pár měsících jsem si mohl dovolit koupit zboží do skladu, ba dokonce i najmout paní na úklid a další zaměstnance.

Přes vlastní hospodu jste se pak dostal k podnikání v loteriích, je to tak?

Ano. První automaty do hospody Jednoty přivezla jedna holandská firma a já je pak s podnikem zdědil. Vycítil jsem v tom příležitost. Inspirovalo mně, že obyčejní kluci, co dřív pracovali pro tu zahraniční firmu, si sami koupili automaty. Tak jsem založil s.r.o., koupil první automat a začal ho provozovat v mojí hospodě. V té době „forbesy“ byly pořád ještě něco nového, byla to zábava se sázkou dvě koruny a k hospodám to patřilo. A podle mého by i nadále patřit mělo, stejně jako kulečník, karty, šipky atd. Jenže stát bohužel dobře neošetřil, aby zábava nesklouzla k hazardu, tedy k nesmyslně vysokým sázkám. Největší zlom přišel s povolením tzv. videoloterijních terminálů, kde už sázka stoupla na tisíc korun. To už šlo opravdu o čistý hazard.

To byl důvod, proč jste z hazardního průmyslu odešel?

V mezičase jsem přibral společníka, protože bylo potřeba dát dohromady peníze na kauci, jak vyžadoval zákon. Podařilo se nám vybudovat velmi úspěšnou firmu, která patřila k největším loterním firmám v ČR a automaty kompletně vyráběla, včetně programů. Byli jsme úspěšní, ta čísla, která se týkala obratu či zaměstnanců, byla neskutečná. Zároveň mě ale začali označovat za hazardního krále nebo bosse, což mi hrozně vadilo. Už i proto, že po celou dobu podnikaní v loteriích jsem se zasazoval o snížení těch nesmyslných sázek, které jsou zodpovědné za excesy, jež byly spojené s provozováním loterií. Snížit sázky v nově připravovaném zákonu se nepodařilo, naopak páni politici forbesy z hospod vytlačili a hry s nesmyslnými sázkami pustili na internet. Nebylo to tak, že bychom v té době nemohli rozjet i internetové casino, ale já nechtěl. Znamenalo by to opět obrovské investice a v tom jsem prostě nechtěl pokračovat.

Kromě těchto důvodů jsem neměl ani štěstí na společníka. Proto jsem se rozhodl v roce 2012 podnikání v této oblasti zcela ukončit. Napřed jsem skončil jako statutární orgán společnosti a později firmu nakonec i prodal. Přestalo mne to naplňovat, nechtěl jsem přihlížet rozmachu hazardu na internetu, navíc s tak extrémně vysokými sázkami, které ze zábavy udělaly tvrdý hazard. Navíc můj společník a „titul“ hazardního krále… Prostě jsem z toho oboru odešel.

Podnikání jste však na hřebíček nepověsil, jen jste se pustil do prodeje osobních a užitkových aut. Proč právě auta?

Je to jednoduché, vlastnil jsem nemovitost, v níž byla v nájmu i ta loterijní firma, v přízemí se nabízelo udělat showroom a servis pro auta. Navíc auta jsou moje srdeční záležitost. Začínal jsem pomalu, nejdříve jsem koupil dealera Fordu a pak pomocí úvěrů další dealerské firmy v okolí Uherského Hradiště a Zlína. Postupně jsem začal budovat skupinu AUTO UH, která dnes zastřešuje více jak dvacet značek osobních a užitkových aut. Opět se nám začalo dařit, samozřejmě zafungovalo i obyčejné štěstí.

Za důležité pokládám i to, že jsme pod naši skupinu postupně začleňovali jednotlivé dealerské společnosti, které měly letitou historii a dlouholetou tradici v prodeji a servisu aut a zákazníci jsou na ně v tom konkrétním regionu zvyklí. Dnes mohou tyto společnosti odkazovat na svou tradici, na své jméno a zároveň spolupracovat a využívat zázemí v rámci holdingu AUTO UH. Zákazníkovi se tak snažíme zajistit lepší služby a servis, bezkonkurenční nabídku osobních i užitkových aut, od těch prémiových, až po ty cenově nejdostupnější. To vše pod jedním brandem AUTO UH.

Jak si užíváte váš podnikatelský úspěch? Potrpíte si třeba nejnovější výstřelky automobilového průmyslu?

Jestli máte na mysli nějaké luxusní vozy, tak to vám musím sdělit, že ne. Často auta střídám, chci vyzkoušet modely, jež prodáváme, abych o nich něco věděl, abych dokázal našemu zákazníkovi doporučit konkrétní model. Vyzkoušel jsem mnoho automobilů od Dacie po Mercedesy. Nejraději mám SUV. Jsem už pán v letech, jsou to bezpečná auta, také nejprodávanější segment. Mám vždy jedno auto, to mi stačí nejen na cestu do práce, za obchodními partnery, ale třeba také na dovolenou. Nepotřebuji, aby mi u domu stála řada luxusních aut. Do práce nejraději chodím v oblíbeném tričku. Řeším i jídelní lístek a kvalitu jídla s našimi kuchaři. V sídle firmy provozujeme totiž i restauraci a hotel, a uznejte, to nejde dělat v obleku. Snažím se chovat a vystupovat jako každý jiný z naší firmy AUTO UH, spolu se zaměstnanci obědvám a tak dál. Snažím se být skromný, k tomu co mi život nabízí, přistupuji s pokorou.

Rozjet podnikání a vybudovat úspěšnou firmu se asi nedá udělat bez chyb a problémů. Co vy osobně považujete za největší chybu? A bylo možné jí předejít?

Chyby dělá každý, rozum a zkušenosti jsou nepřenosné a každý je nabírá většinou až s věkem. Někdy to učení se z vlastních chyb i docela dost zabolí. Za svůj největší profesní omyl považuji to, že jsem si vzal kdysi na začátku, ještě do té loterijní firmy, společníka, kterého jsem vlastně ani neznal. Obzvláště, když to nebylo nutné. V této souvislosti mne pak trápí jedna velmi vážná věc. Náš stát není bohužel schopen ochránit své občany. Na vlastní kůži jsem zkusil praktiky justiční mafie, jež v našem státě funguje.

Narážíte tím na váš únos a následující soudní martyrium?

Ano, můj bývalý společník PhDr.Ing. Mgr. Jaroslav Novotný Ph.D, MBA, MSc a jeho žena mě nechali v roce 2014 mafiánským způsobem unést, surovým způsobem pod pohrůžkou smrti mých dětí donutili podepsat listiny, jež mě prakticky měly připravit o majetek. Bavíme se o stovkách milionů, které jsem jim měl jen tak odevzdat. Naštěstí to páni akademici domotali, jak jen mohli, takže se ten únos vyšetřil, oba skončili u soudu a dvakrát byli odsouzeni k dlouholetým trestům.

Ale soudy je nakonec pravomocně zprostily viny…

Ano bohužel, stalo se to, o čem se Novotní bavili po celou dobu v odposleších, tedy že v Olomouci celou kauzu zastaví a naopak že zařídí mé stíhání. Nevěřil jsem tomu, že je něco podobného u nás možné, bohužel u olomoucké Justice je. Neuspěl jsem u Vrchního soudu v Olomouci. Nicméně předtím dvakrát Krajský soud ve Zlíně uznal Novotné vinnými. Kapituloval až napotřetí, když to dostal nařízeno z Olomouce. Přesto do toho posledního rozsudku soudce podrobně popsal, že mě Novotní nechali unést, proč a jak to udělali, a hlavně tam napsal, že přestože s tím nesouhlasí, zprošťuje je viny, protože to dostal nařízeno olomouckým Vrchním soudem. Ten dokonce nařídil zlínskému soudu, jak má hodnotit důkazy a důrazně doporučil, aby Novotné zprostil viny. A aby toho nebylo málo, tak ještě před stvrzujícím usnesením soudci z Olomouce odmítli mé důkazy, stejně jako mou výpověď u soudu, které jsem se dožadoval. Divíte se, že mluvím o justiční mafii? Celé to zasedání trvalo dvě hodiny a já mohl jen zuřit a přihlížet. Přitom ten spis je plný důkazů o vině Novotných, ale to olomouckou justici nezajímá a dnes všichni dělají maximum pro to, aby se o tomto případu již nemluvilo. Proto jsem stále v hledáčku státních zástupců a policistů NCOZ, jak jinak z Olomouce, kteří se snaží o účelovou kriminalizaci mé osoby, při které jdou dokonce za hranu zákonnosti. Zneužívají svého postavení a moci, jež jim byla propůjčena. Stydím se za takové lidi.

Nejsou to přeci jen silná slova, obzvláště pokud se týkají vašeho trestního stíhání ve věci zneužívání peněz, které odváděly hazardní firmy na dobročinné účely?

Jak jinak popsat to, že olomoucká justice obdobně jako v jiných kauzách využije služeb nájemného, několikrát trestaného svědka Jiřího Klanici, který jim poskytne křivé svědectví, na jehož základě mi vtrhne zásahovka do domu, kde jsem měl ženu a malé dítě? A když detektivům i státním zástupcům naservíruji na stříbrném podnose to, že mě Klanica nejen křivě obvinil, ale chtěl také dvacetimilionový úplatek, tak ho – a vlastně i sebe – zachrání tím, že ho den před plánovaným předáním policejních peněz pro jistotu seberou a obviní za něco úplně jiného a to za údajné křivé obvinění policisty a státních zástupců. Kauza vznikla na základě několikátého udání pana Novotného. Ta udání byla pětkrát odložena různými složkami policie, aby se po šesté, jak jinak v olomoucké NCOZ, tato kauza ujala a je vyšetřována od roku 2018 až dosud. S takovými praktikami se nehodlám smířit. Novotný si „domluvil“ svoje zproštění a mé trestní stíhaní, a kdyby tomu někdo nevěřil, stačí si pustit odposlechy, ve kterých vše podrobně plánuje, nebo přečíst rozsudek. Mluvím o tom takto veřejně nejen kvůli sobě, ale kvůli všem, které by mohl potkat stejný osud.