Režisér Jiří Strach se kvůli kritice svých filmů s recenzenty kvůli jejich názorům nehádá. Naopak jejich pohled považuje za přirozenou součást svobody. Sám ale přiznává, že v jiné oblasti se v poslední době začal hlídat mnohem víc. Za volantem totiž nechce udělat ostudu svému jménu, které má uvedené přímo na autě.

Strach jezdí už zhruba dvacet let do Karlových Varů a slavný filmový festival má rád i kvůli lidem, které tam potkává. Při jedné z letošních procházek narazil například na filmovou kritičku Mirku Spáčilovou. Místo krátkého pozdravu spolu nakonec strávili téměř tři čtvrtě hodiny povídáním.

Jejich vztah podle něj dobře ilustruje jeho přístup k filmové kritice. I když recenzent jeho film nepochválí, nemá potřebu se s ním přít. „Vždycky jsem respektoval, co ten recenzent napíše. I když mě třeba nepochválí. Když já si můžu natočit, co chci, tak recenzent si může napsat, co chce. Je to přece svoboda,“ řekl Strach. S kritiky se proto podle svých slov nikdy nehádá a nevstupuje s nimi do konfliktu. Jejich názor bere jako součást prostředí, ve kterém sám působí.

„Já se nikdy se svými kritiky nepolemizuji, nikdy se s nimi nehádám a vždycky respektuji jejich názor v tom, co napsali,“ dodal.
Karlovy Vary si přitom užívá především jako místo, kde může na chvíli vypnout. S manželkou Magdalenou se snaží vyhnout příliš mnoha společenským povinnostem a městem spíš korzují. A protože ho lidé poznávají, počítá s tím, že se během procházky někdo zastaví.

„Na procházky si dávám poměrně velkou rezervu, abych nebyl ve spěchu a nemusel případné žadatele o fotografie nebo autogram odmítnout. Většinou si dávám dvacet minut až půl hodiny,“ popsal.

S vlastním jménem na autě se jezdí jinak
Jednu věc ale Strach v poslední době přece jen začal více řešit. Na autě, které používá v rámci spolupráce, má totiž kromě označení značky také vlastní jméno a profesi: „Jiří Strach, režisér“. A právě tehdy si uvědomil, že už za volantem není úplně anonymní. „Já jsem si neuvědomil, co jsem si tím způsobil. Najednou nemůžu v Praze zaparkovat na chodníku. Vidím žlutou, už musím brzdit, nemůžu proletět křižovatku. Na dálnici nemůžu jet 160, musím jet 135,“ popsal s nadsázkou v podcastu Lexus Experience.
Sám říká, že se z něj stal ještě ukázněnější řidič. Nechce totiž, aby někdo jeho chování za volantem spojoval nejen s ním, ale i se značkou, kterou tímto způsobem reprezentuje.

„Kdyby mě někdo viděl, řekne si: Ten Strach, to je ale blbec. A proč mu takové auto půjčili?“ vysvětlil. Dává si proto pozor i na zdánlivé maličkosti. Třeba když se blíží k přechodu, raději zastaví a nechá chodce přejít. Nejen kvůli pokutě, ale především proto, že jeho jméno je v tu chvíli doslova na očích.