Existuje mnoho profesí, ale žádná z nich nebyla pro Roberta Vaněčka natolik zajímavá, aby se jí věnoval. Vymyslel si tedy svou vlastní, a to takovou, že se o ní mnohým vlastně ani nezdálo – ačkoli je svým způsobem opravdu snová. Pro své klienty sbírá prémiový alkohol, který se běžně na trh ani nedostane. A co víc? Ví, jak do vzácných lahví investovat.

Jak jste se vůbec dostal k prémiovému alkoholu?

Celé to začalo tím, že jsem před 18 lety začal pracovat pro oficiálního distributora alkoholu. Díky tomu jsem dostal příležitost navštěvovat ty nejlepší bary a restaurace u nás, a tím pádem pracovat také s tím opravdu nejlepším na trhu. Tenkrát se však jednalo ještě o klasické produkty, které dnes znáte z téměř každé barové desky – to znamená, že se jednalo o láhve, které patří standardně do základní nabídky. Vždycky mě ale víc zajímaly speciální edice a důvody, proč jsou některé lahve tak cenné. Snažil jsem se prostě dozvědět o něco víc než ostatní – protože právě whisky, koňaky a další podobné segmenty prémiových spiritů mi přišly hrozně zajímavé. De facto jsem se snažil vždycky v managmentu společnosti zjistit, zda jsme schopni k nám ty nejlepší láhve ze zahraničí dostat. Také jsem se vždy snažil dostat se přímo k výrobcům, poznat je osobně, podívat se jim pod pokličku.

To muselo být ze začátku náročné – koneckonců, zas tak velký trh krátce po přelomu milénia nebyl.

Tím, že jsem se opravdu vzdělával, začalo se dařit. Postupem času jsem se dostal k tomu, že jsem začal školit barmany a vzhledem k tomu, že privátní klientela barů byla vždy náročná – snažili se jim vyjít vstříc s různými degustacemi a třeba i párováním k jídlu či doutníkům. Právě díky těmto akcím jsem se dostal přímo ke klientům, z nichž s mnohými pracuji dodnes.

Co bylo na té době specifické?

Tehdy jsem hodně pracoval se značkou whisky The Macallan. Palírna právě vyjížděla s řadou „Fine and rare“, která je dnes brána jako velice prestižní řada. Dokonce ročník 1926 nedávno získal poněkolikáté titul nejdražší láhve světa, a to v hodnotě 1,5 milionu liber. Některé tyto láhve se mi podařilo pro české zákazníky zajistit – respektive dovézt a následně prodat právě těmto klientům, se kterými jsme si pravidelně o alkoholu povídali. Z nich se etablovalo portfolio, ze kterého se mě následně začali vyptávat na další lahve, na různé ročníky – a takto se to vlastně postupně rozšířilo.

Práce s tak drahým alkoholem určitě není snadná. Jaký je vlastně zákazník, který jej nakupuje?

Vždy je důležité znát konkrétního člověka a dobře vědět co přesně ho baví. To je takový základ. Nejde pro budoucího sběratele něco připravit jen tak do emailu nebo online – vždy je bezpodmínečně nutné se s klientem potkat, nějakým způsobem si hodinu dvě popovídat – abych věděl, co konkrétně ho vlastně baví, co rád pije či případně nepije – protože spousta lidí opravdu tento prémiový alkohol nepije, ale baví je lahve sbírat. Líbí se jim značka, příběhy…

Pokud zákazník alkohol nepije, ale pouze sbírá, dle čeho pro něj stavíte sbírku?

Kolikrát zákazníkům nejde ani o to, jak daný produkt chutná. Jde spíše o to, že se snaží vytvořit kolekci konkrétní značky, jež se skládá z jednotlivých kamínků – a to, že je to ve whisky bible ohodnoceno třeba pouze 65 body ze sta, protože ten produkt byl lahvován například v sudové síle, a tím pádem není do kulata a tak nemá to líbivé charisma, neznamená, že do kolekce nepatří. Vlastně naopak. Kdybyste ho neměl, tak mu prostě chybí – a ta sbírka má najednou menší smysl a samozřejmě tím klesá i její hodnota. Sběratel však takovou láhev třeba nikdy neochutná – protože takové láhve dneska stojí třeba milion korun. A klienti, kteří je mají ve sbírkách, vlastně ani netouží po tom degustovat je.

Co se s lahví děje dál, když ji pořídí do sbírky?

Většinou je to o tom, že lidi vnímají u takových lahví přesah. Vnímají, jak je taková lahev stará, a že mají ve sbírce něco, na čemž pracovali za starých dob lidi původními technikami – a teprve nyní takto úžasný alkohol byl lahvován. Ten nejčastější pocit ale je, že tyto láhve chtějí zachránit pro další generace. – ať už mají potomka či myslí na někoho jiného. Může se tak stát, že konkrétní lahev vlastně nebude nikdo nikdy pít. Na druhou stranu je tady ještě další stránka tohoto sběratelství – a to je to, že dává finanční smysl. Přeci jenom se jedná do jisté míry o koníček, který je o penězích – na jednu stranu zachraňujete kulturní dědictví, a na druhou se vám odvděčuje tím, že se vám hodnotí.

Existují klienti, kteří si koupí z nějaké edice třeba dvě, tři lahve, protože jednu chtějí mít do své sbírky – ale další dvě připraví svým potomkům. Vždycky jim ale radím, nedávat jim to k osmnáctinám, ale až uznají za vhodné, že jejich děti opravdu pochopili, o čem tento druh sběratelství vlastně je.

Jak jste se dostal ke klientele, která alkohol nepije? Není to dost náročné?

Vlastně nikdy jsem nepracoval na žádném komerčním projektu a ani neinzeroval – mé jméno se dostalo k lidem tím, že si mezi sebou jednoduše o alkoholu povídají. Ty, které to bavilo ještě o trochu víc, mně následně oslovili. Dneska je to tak, že má databáze zákazníků je až neuvěřitelně pestrá. Jezdím za nimi, když mají chvilku času a povídáme si o dalších možnostech, plánech, přáních… Většinou mi prozradí své představy či finanční limity konkrétního roku a z toho pak vycházíme.

Finanční limity?

Třeba, že mají k dispozici 500 až 700 tisíc korun na jednu lahev, kterou by v daném roce chtěli doplnit své portfolio. No, a já nějakou takovou buď v palírnách objevím, anebo nenajdu – a v takovém případě klient investuje peníze jiným směrem – třeba do obrazů a tak.

Stane se tedy, že takovou láhev neseženete a musíte se mu omluvit, že do jeho portfolio žádná nepasuje?

Ano, to se občas stává. Jde o to, že edice, které opravdu dávají smysl – nikdy nepodléhají módním trendům. Jedná se většinou o opravdu skutečně hodnotné edice od zhruba deseti výrobců – ať už ze světa koňaků či whisky. Jejich cena pak roste, a to i přes různé krize, jako byla třeba ta před deseti lety. Právě ty lahve, které nepodléhají trendům, se budou držet stále na piedestalu úspěšných. Nicméně výrobci těchto edic produkují opravdu málo a nepravidelně

Existuje, jako například u aut či hodinek, pořadník?

S tím nemusíme chodit daleko. Třeba u Černé perly, tedy Louis XIII Black Pearl, využívají podobný systém, který aplikuje například Scuderia Ferrari. To znamená, že pokud si chcete koupit takovou mimořádnou karafu, musíte mít už svou nákupní historii, prokázat, že máte nějaké vzácné značky ve sbírce a že jste opravdu klientem. V okamžiku, kdy můj zákazník má o takovouto láhev zájem, tak musím s centrálou komunikovat, samozřejmě po jeho souhlasu, proč tu láhev opravdu chce mít, jak s ní naloží a tak dál. Ale právě takovým se takto vzácné lahve samozřejmě neprodávají – i já si dávám záležet na tom, aby sběratelství bylo dlouhodobé. To je vlastně to, co mě na mé práci baví. Přijedu za klientem, vidím u něj tu kompletní sbírku – jednak ty lahve mám rád a jednak vidím, že to dává opravdu smysl. To mě naplňuje.

Které lahve se tedy pijí?

Mám dost klientů, kteří se mi svěřili, že některé z těchto sběratelských produktů opravdu chtějí na pití – že si je otevřou. Jedná se většinou o muže v produktivním věku, je jim třeba 40 až 50, a už nyní plánují, které z nich za pár let s přáteli otevřou a vypijí. Láhví s cenovkou kolem milionu korun se to však většinou netýká. I ti, kteří mají nejkrásnější sbírky a mají do nich investováno dnes pár milionů, tyto lahve nepijí. Jsou mezi nimi však tací, kteří pijí spíše ty pohybující se řekněme kolem 70 – 100 tisíc korun. Dokáží prostě ocenit staré lahve a takové cenovky jsou adekvátní. Takovým vozím třeba tři, čtyři lahve do roka a oni je vypijí při speciálních příležitostech, ale pro běžné pití volí spíše ty s označením XO, tedy s cenovkou třeba čtyři tisíce korun. Vlastně to funguje tak, že si na začátek ochutnají skleničku Ludvíka, kterého si vychutnají, a pak přejdou na klasické XO a povídají si dál. Musím tedy přiznat, že má klientela má k alkoholu ohromnou úctu. Opravdu u tohoto portfolia alkoholu platí, že nejsme tak na východ, abychom se předváděli před ostatními tím, že se opijeme alkoholem, který je třeba sto let starý.

Existují na lahve nějaké trezorové místnosti?

Mám klienta, který si nechával zpracovat na základě balení koňaku stěnu svého obýváku – a s architektkou zakomponoval láhev do jejího středu tak, aby mu to prostě ladilo. Druhá strana věci je taková, že existují klienti, kteří lahve mají stále v původních krabicích, ty jsou pro zajímavost velké jak krabice od pračky, a mají je stále originálně zabalené – nikdy na ně nesahají, mají je schované. Jednou za čas je zkontrolují – ale jinak je nechávají v původním balení.

Znáte se s výrobci osobně – víte dopředu, že se nějaké láhve objeví?

Ano, to je nesmírná výhoda – nicméně ne vždy destilériím harmonogramy vyjdou. Kolikrát mi prozradí, že na nějaké edici pracují, ale celkem běžně se stává, že finální láhev má třeba dva roky zpoždění oproti plánovanému termínu – prostě čekají, dokud není absolutně perfektní. Neznají tak předem ani cenu, jen rozpětí, a i přesto takové láhve mají klientelu dřív, než je produkt hotový. Ale prostě předem vědí, že láhev z takové edice přesně zapadne do jejich portfolia.

Kolik lidí na světě má práci jako vy? Kolik lidí staví alkoholové sbírky jiným?

Aktuálně nevím o nikom, kdo by se věnoval čistě sběratelským lahvím.