Extrémní běžecký závod Red Bull 400 je místem, kde se sejdou všichni nadšenci do běhu a pohybu obecně, aby změřili své síly, ale hlavně zažili něco, co se obvykle nestává. Nebo vás by někdy napadlo vyběhnou skokanský můstek, z něhož se obvykle v zimě létá na lyžích?
Závod je pak o to silnější, že běžet může kdokoli. Rekreační běžci se drápou do vrhcu hned vedle celebrit a profesionálních sportovců. Je to svátek všech sportovců, protože na startu rozhodně nestojí jen atleti.

Vždyť letos nechyběla ani polovina týmu Toyota, tedy ambasadoři japonské automobilky, mezi něž patří skateboardista Maxim Habanec, ale také oštěpařka Nikola Ogrodníková, beachvolejbalistka Barbora Hermanová, běžec Filip Sasínek, který je partnerem letošního olympijského zázraku Kristiiny Mäki, a také Jana Samková, která zaskočila za svoji nemocnou sestru Evu.
„Dozvěděla jsem se o své účasti na závodu včera, takže jsem moc netrénovala. Navíc nikdy moc neběhám. Jen jsem se rozcvičila a šla hned na věc,“ říká s úsměvem Jana Samková, mladší sestra zlaté olympioničky ve snowboardcrossu. Na jejím příkladu je vidět, že navzdory respektu, který skokanský můstek budí, ho může zkusit vyběhnout opravdu každý, a to i bez velkých příprav.
Co by vám před takovým výběhem poradili ti, kdo si to v sobotu 18. září sami zkusili? „Čekal jsem, že když jsem profesionální běžec, tak všem uteču, ale nestalo se to. Tři dny jsem měl volno, abych byl odpočatý, ale nezafungovalo to. Nejvíc mě bolelo sejít celé ty schody dolů,“ uznává dokonce běžec a bronzový medailista z Mistrovství Evropy v Bělehradě Filip Sasínek.

Čtyřčlenná štafeta Teamu Toyota, jejíž byl členem, skončila devátá s časem 04:21. „Cítila jsem tlak kvůli tomu, že mám dobrý tým a že jim to pokazím. Nic mě teď nebolí, běžela jsem ten nejlehčí první úsek po rovině. Připomnělo mi to tréninky štafet ještě ve škole, ale na takový závod se moc extra připravit nedá,“ dodává Jana Samková.
Rada od Evy Samkové? Urvat to, i kdyby měl člověk chcípnout
Eva Samková si ale stejně nenechala závod ujít, takže jí na místě byla přidělena alespoň náhradní role. „Nominovali mě na šéftrenérku týmu, takže jsem měla rozhodnout, kdo který úsek poběží. Poradila jsem jim, že nejde šetřit síly. Nesmí se na nic čekat, dokud nejste unavení. Je třeba to prostě urvat, i kdyby měl člověk chcípnout,“ říká nekompromisně Eva Samková.

„Všichni jsme byli v této akci nováčci, nevěděli jsme, do čeho jdeme. Nejtěžší bylo plazit se nebo běžet v těch sítích na svahu, protože to hodně klouzalo. Po tom běhu mi úplně vyply nohy, jako by mi vůbec nepatřily. To jsem ještě nezažila. Myslela jsme si, že ty kopce, které běháme s trenérem, jsou fakt hustý, ale tohle bylo ještě horší,“ říká oštěpařka Nikola Ogrodníková.
Beachvolejbalistka Bára Hermannová po doběhnutí a sestupu zpět pod můstek přiznala, že se jí klepou nohy, jako by skákala přes švihadlo. „Chtěla jsem to napálit a jít minimálně do půlky rychlým tempem, ale ta myšlenka mě brzy přešla, protože mi to začalo hodně podklouzávat. Nahoře jsem už vůbec necítila nohy. Taktika byla napálit to takzvaně na Kristiinu a vyrvat nohy z prd…,“ vzpomíná na už legendární příměr své kolegyně Kristiiny Mäki Bára Hermannová, která běžela po Janě a Nikole třetí úsek štafety.

„Nahoře mě strašně bolely nohy a zadek, ale teď mě nic nebolí. Na beachvolejbale se takhle tvrdě člověk nevydá. Dlouho jsem takový trénink neměla, ale natrénovat se na to dá,“ dodává Bára Hermannová.
Legendární liberecký skokanský můstek je 134 metrů vysoký a leží v nadmořské výšce 375 metrů nad mořem. Kdy si něco takového zkusíte vy?