Katar měl velký plán, jak zkrotit extrémní pouštní horko: obří robotické oblaky poháněné solární energií, které měly plout nad stadionem a okamžitě ochlazovat arénu. V době, kdy teploty v Dauhá stoupají až k 45 °C, se nápad jevil jako futuristická spása. Výzkumníci z Katarské University slibovali vzdušné plošiny dlouhé šedesát metrů, nesené heliem, vybavené kamerami, řízenými vrtulemi a solárními panely. Měly se vznášet nad hřištěm, kopírovat pohyb slunce a snižovat teplotu až o deset stupňů.

Realita však rychle ukázala limity sci-fi vizí. Náklady, které vývojáři odhadli na „pouhých“ 500 tisíc dolarů, byly podle odborníků zcela nereálné – skutečné letecké systémy této velikosti by stály desítky milionů. Navíc by musely přežít silné pouštní větry, splnit přísné bezpečnostní standardy a zajistit stabilitu nad desetitisíci diváků. Krátce po mediálním boomu se tak ukázalo, že koncept byl spíše PR fantazií než uskutečnitelným řešením.

Katar nakonec investoval miliardy do něčeho mnohem pragmatičtějšího – do nejpokročilejších klimatizačních systémů, jaké kdy sportovní arény viděly. Stadiony jako Lusail či Al Janoub dokázaly díky sofistikované cirkulaci vzduchu a mikrokontrolovanému chlazení snížit teplotu o více než dvacet stupňů. Robotické oblaky sice zůstaly jen na papíře, ale mistrovství světa nakonec ochladila skutečná věda – pevně usazená na zemi, nikoli vznášející se na obloze.