Ve Val Gardeně lemují ulice nejvíce výlohy s lyžemi a vyřezávanými soškami (nejen svatých). Teď v čase vánočním tvoří až fatální propojení. Jel se tu slavný sjezd na Saslongu a všude okolo stále září nasvícené vánoční stromy.
Zdejší lyžařské podmínky jsou vyhlášené. Nejen známý 40kilometrový okruh Sella Ronda okolo stejnojmenného skalnatého masivu, ale možná ještě malebnější věčně sluncem nasvícená část Seceda s nejdelší sjezdovkou v Dolomitech, 10,3 km dlouhou Pra Longiou. V roce 2031 se tu znovu koná mistrovství světa v alpském lyžování i na trati, kde teď tak senzačně zazářil Jan Zabystřan. K tomu vybraná gastronomie, noblesní hotely a penziony, ale i rodinné apartmány. Mezi top lyžařskými destinacemi se hřeje právem. Řezbářská tradice regionu však zůstává zatím trošku ve stínu lyžařských legend.
Když hory jsou tvary a sochy…
V jihotyrolské Val Gardeně na severu Itálie žije asi deset tisíc lidí, z toho možná desetina se zabývá dřevořezbářstvím. Většina hovoří kromě němčiny a italštiny také ladínsky, endemitním jazykem pěti dolomitských údolí. „Zdejší farmáři neměli dostatek knih ve svém jazyce, proto si hledali v zimě jinou zábavu. Vedle v Alta Badii se věnovali víc muzicírování,“ hledá vysvětlení Aron Demetz, něco jako Jannik Sinner mezi jihotyrolskými tvůrci. Už sakrální díla jeho dědečka zdobí i mnoho českých kostelů. A také odtud pochází třeba Giorgio Moroder, zakladatel evropského diska a držitel tří Oskarů za filmovou hudbu (Chase, Flashdance a Top Gun).
Ve velké hale na okraji Ortisei/St. Ulrich se opravovaly sněhové rolby. Teď tu má už deset let ateliér náš průvodce. „Je tady trošku zima, ale to vydržíte, pak si dáme vedle v teple kafe,“ vítá nás vlídně. Leží tu motorové pily i mohutné obráběcí stroje, procházíme okolo stojanů na nářadí. Desítky nejrůznějších dlátek pak tančí v jeho rukou jako kdyby byl Střihorukým Edwardem. „Škoda, že upadají v zapomnění jejich ladínské názvy, v jiných jazycích už je nenajdete,“ říká. Po stranách čekají kmeny a polena, až se promění v umělecká díla.
„Používám hodně sekvoje od nás z Jižního Tyrolska, některé jsou až sto třicet let staré. Rostou rychle, každý letokruh, letní širší a zimní užší, nese svůj příběh. Také růžová barva dřeva je tvořena z půdy a výkalů vlků, kteří loví lososy. Farmáři mi pošlou obrázek, já si ho objednám a odvezu,“ ukazuje své aktuální zaměření.
Nejprve studoval tady doma ve Val Gardeně, později na akademii v Norimberku, dnes už i sám učí studenty v Carraře v Toskánsku. „V různých obdobích jsem střídal techniky, které mě zajímaly,“ vypráví. Začínal s realistickými sochami, natřenými akrylovými barvami, s lidskou tváří. „Hledal jsem v nich zrcadlo.“ Později se věnoval metamorfózám se stříbrnými nátěry, kde ho inspiroval fenomén Terminátora. Pak přešel k experimentům s materiálem, postavy pokrývá pryskyřicí, pracuje s vypáleným dřevem i bronzovými formami. Zde se až nabízí další universum, to z Vetřelce…
„Ten proces je ale pro mě už někdy důležitější než samotná socha,“ říká. Není to úplně radostný pohled na jeho díla, ale nesmírně silný a svým způsobem až surově krásný – jako horská krajina vůkol. „Hory jsou tvary a sochy, které stojí na vlastních nohou,“ říká. Vytvořil i strom z bronzu, od pravého byste ho nerozeznali. Jedno z jeho děl najdete i na aktuální výstavě Dvojník v Galerii Zvon na pražském Staroměstském náměstí. Prodávají se i víc až za víc než desetitisícové sumy, v eurech samozřejmě.
…a postavy se prolínají v kontrastu i souznění
O kus dál na svahu nad Santa Catarinou sídlí Gehard Demetz. Bratranec sice patří do rodiny, ale příjmení Demetz patří mezi pět nejčastějších v údolí. „Je nás možná sedm set,“ usmívá se umělec, jehož díla zdobí i galerie v New Yorku a celé Americe, kde se výborně prodávají, stejně jako třeba v Tokiu, Koreji nebo Německu.
Ateliér má v suterénu svého domu, odkud velkým oknem shlíží dolů do údolí. Z reproduktorů se vznáší domem operní árie, okolo se tyčí mohutné sochy propojených bytostí. Často využívá jako model svého syna, třeba tady u krutého samuraje v kontrastu s čistým chlapeckým tělem. „Já pracuju povětšinou s lipovým dřevem, nechám si ho vozit z Chorvatska,“ ukazuje. Jeden z jeho posledních cyklů se jmenuje Život bez Vánoc, pokud byste snad měli obavu, že to přeháníme s pánbíčkářskými motivy.
Na druhý den nás Gehard vítá dole u lanovky na lyžích v kombinéze pořadatelů zdejšího slavného sjezdu světového poháru na Saslongu, který se jezdí každý rok těsně před Štědrým dnem. „Pár dní v roce vypomáhám, je příjemné zůstat součástí komunity. Je to součást našeho života,“ říká, než se pak spustí ladně svahem dolů. A po pár jízdách už se uvelebí nahoře na terase Baita Sofie Hütte na Secedě a vychutnává vínko. „To je naše Dolce vita,“ nepřestává se usmívat. Spíš se chce poznamenat, stará antická idea rovnoměrného rozvoje ducha i těla kalokagathia nalezla moderní jihotyrolskou variaci…
