Mohlo by se zdát, že Milada Skutilová je superžena, která s grácií proplouvá mezi prací ve vedení společnosti Kärcher Česká republika, rolí matky a manželky. A ono to tak asi je, protože důležitost rodinné pospolitosti a zázemí dokáže přenést i tam, kde jsou v hlavní roli čisticí stroje nebo sekačky.

Pracujete pro rodinnou firmu, ve které jste strávila už 18 let a i vaši zaměstnanci tu zůstávají po dlouhá léta. Je pro vás rodinná atmosféra ve firmě důležitá?

Samozřejmě. Je to jeden z důvodů, proč jsem ve firmě tak dlouho. Snažím se spolu s kolegy z managementu vytvářet ve firmě vstřícné prostředí, příjemnou atmosféru, ve které se dobře pracuje a žije.

To dokazuje i fakt, že jste kvůli krizi způsobené Covid-19, nepropouštěli a dokonce ani nesnižovali platy. I když to byla finanční zátěž, rozhodli jste se nežádat o tzv. Covid dotace.

Na začátku korona krize jsme měli jasnou prioritu, udržet pracovní místa, a to se nám podařilo splnit, aniž bychom snižovali mzdy. O dotace jsme nežádali, protože jsme po překonání počáteční nejistoty byli přesvědčeni, že krizi zvládneme sami. Tím, že čistota a hygiena získala na důležitosti, lidé zůstali doma a měli více času na úklid, se zvýšila poptávka po čistících přístrojích. Během karantény rostly prodeje našeho veškerého sortimentu na čištění domácností: vysavačů, čističů oken, čističů na podlahy, nejvíce však parních čističů.

Být ženou ve vysoké funkci, která se navíc pohybuje v mužském světě, je velmi náročné. Máte nějaký recept, jak obstát?

Víte, že už ani nevnímám, že se pohybuji v mužském světě?! V byznysu potkávám čím dál tím více schopných žen, a tak si nepřipadám osamocená. I u nás ve firmě a v centrále v Německu se ten mužský svět mění, například nyní je mojí přímou nadřízenou žena. Být ženou v tomto prostředí beru jako výhodu, snáze si vás všichni zapamatují.

Máte nějaké motto, kterým se v práci řídíte?

Myslím, že mě charakterizuje životní postoj “Nehledej problémy, ale řešení.” a také “Není špatně udělat chybu, ale je špatně ji udělat znovu.”

V dnešní době se hodně mluví o důležitosti mentoringu. Měla jste vy sama někoho, kdo vám předával zkušenosti?

Neměla jsem oficiálního mentora, ale měla jsem dva zkušené kolegy ze zahraničí, se kterými jsem se radila. Já sama nyní v naší firmě působím jako mentor, takže jednoznačně jsem pro tento způsob práce.

Před lety jste zdarma poskytli stroje na čištění fasády Národního divadla. Prozradíte více?

U Národního divadla jsme pomohli i s výběrem metody čištění a snad i přispěli k tomu, že divadlo pěkně prokouklo do světlé fasády. Protože původní záměr byl fasádu po očištění zpět dobarvovat do temnějšího zašlého tónu, aby prý divadlo nevypadalo jako umělá kulisa. Čištění památek je logická aktivita, vychází z DNA naší firmy. Nyní hledáme další vhodný objekt, kde bychom mohli pomoci.

Vaše společnost ale i vy sama se věnujete nejen filantropii, ale také charitě. Vaším počinem byla například limitovaná růžová edice AKU stěrky Pink Ribbon, z jejíhož prodeje jste věnovali peníze na boj proti rakovině prsu. Jak vybíráte projekty, kterým pomůžete?

U ostatních projektů, na které dáváme peníze, vždy posuzujeme jejich smysluplnost i to, kdo za projektem stojí. Většinou máme jeden větší viditelnější projekt a pak se snažíme pomáhat menšími dary konkrétním subjektům. Tím jsou např. dětské domovy, různé neziskové organizace, které zajišťují například projekty chráněného bydlení, hospic pro děti i nějak znevýhodnění jednotlivci. Jde o velmi individuální přístup.

Vy sama navíc už 12 let podporujete indickou dívku jménem Hikari. Jaký byl pro vás impulz, se tak rozhodnout?

To rozhodnutí bylo tehdy spojené s narozením mých dětí. Představila jsem si je na jejím místě. Myslím, že když člověk může, pomáhat by měl. Ale není to nic velkého.

Setkali jste se spolu někdy?

Ne, nesetkali, jde o aktivitu Katolické charity. Myslím, že takové osobní setkání je velmi problematické a dělá dobře spíše dárci než obdarovanému.

Ráda cestujete, ovlivnila vás v něčem některá země?

Když jsem začala v 90. letech cestovat, hodně mi otevřely oči cesty po Asii. Na přelomu tisíciletí byla pro mě velkým zážitkem pracovní cesta na Kubu, takový kulturní návrat do minulosti. V posledních letech byla nejzajímavější cesta do Peru. Teď nejraději cestujeme na západní polokouli. Stále je co poznávat, většinou se nevracíme na stejná místa.

Vysoké pracovní nasazení, chce kombinovat s odpočinkem. Máte nějaký svůj odpočinkový rituál?

Rituál vyloženě nemám, jsem v podstatě obyčejná pracující matka. Nejvíc mi dobije baterky pohyb na čerstvém vzduchu a je jedno, jestli pěšky nebo na kole. A nejvíc miluju nějaké príma setkání s rodinou a přáteli, když je sranda, jedu pak na té vlně ještě dlouho.