Zakládající člen organizace Lékaři bez hranic, nositel Goncourtovy ceny a někdejší velvyslanec v Senegalu napsal moderní cestopis Nesmrtelná túra do Compostely, který se stal druhou nejprodávanější knihou ve Francii v roce 2013. 19. března 2015, v rámci Velkého knižního čtvrtka, ji v překladu Martina Pokorného vydává nakladatelství Prostor. 
Svatojakubská cesta vedoucí k hrobu s ostatky sv. Jakuba v katedrále v Santiagu de Compostela na severu Španělska je jednou z nejznámějších na světě. Pouť vyšlapaná milióny opánků i goretexové obuvi, opředená legendami, vedoucí úchvatnou přírodou i podél autostrád. Brazilského bestselleristu Paula Coelha inspirovala k úspěšné prvotině Poutník – Mágův deník. Ročně ji urazí přes dvě stě tisíc lidí z celého světa. Připojil se k nim také francouzský lékař a spisovatel Jean-Christophe Rufin. „Jediný možný důvod mé cesty, který mě napadá, je ten, že po působení v Senegalu jakožto [francouzský] velvyslanec a životě obklopeném tělesnou stráží jsem chtěl zjistit, jaké to je žít nechráněn. Toužil jsem po oproštěnosti, osamělosti, obnažení,“ prohlásil v rozhovoru pro Paris Match. 
O fyzický výkon mu prý nešlo: sportovec byl odjakživa. A zcela určitě mu nešlo o knihu: nevedl si cestovní deník, dokonce si ani nedělal poznámky. Až celé měsíce po návratu dostal chuť psát. Jeho kniha Nesmrtelná túra do Compostely. Poutníkem chtě nechtě se stala literární senzací – za první tři měsíce se jí ve Francii prodalo 118 000 kusů. Během dvou let vyšla italsky (2013), holandsky (2014), španělsky (2014) a finsky (2015), letos vyjde německy. Co se stane s duší, když nohy ujdou osm set kilometrů současným Španělskem po cestě s tisíciletou tradicí.
„Zkušenost Compostely vás přivede k emocím, které nenáleží žádnému určitému náboženství,“ prohlásil Rufin, „Kulturním dědictvím jsem katolík. Přesto jsem v určitou chvíli své cesty zjistil, že mne obsáhlo slavné ,prázdno‘, drahé buddhistům. Jindy jsem velmi silně pociťoval přítomnost ,duchů míst‘, o nichž hovoří Etiopané. Tyto neviditelné síly, prodlévající za věcmi, jsou tím hlavním, s čím jsem se na Cestě setkal.“
Rufinova pouť do Compostely je v jeho podání duchovní i skeptická, romantická i cynická, plná humoru. Autorovi se podařilo vystihnout město, krajinu, povahu či vzhled přesným obrazem či půvabnou scénkou. Sám, jen s batohem na zádech, šlape po nekonečné cestě, do níž buší parno, a přespává v noclehárnách: Štětinatá fousiska, zacákané kalhoty, opakovaně propocená košile: nořil jsem se do špíny a prožíval rozkoš z faktu, že mě chrání jako brnění. Když jste světu vystaveni bez střechy i karoserie, když kolem sebe fyzicky cítíte nekonečnou krajinu, když pohled nenaráží na žádné meze, ať už si přitom prohlíží libovolnou význačnost, když se cesta dozadu i vpřed táhne do nedohledna, je nepochybně uklidňující kráčet obestoupen vlastním pachem, do něhož jako by se procedilo veškeré bohatství, jež člověk ještě má. Když se poutníci potkají, podvědomě si udržují odstup. Pokud se přiblíží, zatuchlost protějšku je varuje před hrozící netaktností: ještě krok dva, a jsou u někoho doma.
Každé ráno si Rufin obuje boty, aby si došel pro další lekci pokory. Přitom si připadá jako „vězeň při roztloukání kamenů, mula obcházející v kruhu kolem studně…“ Putuje v odlehlých končinách, přemýšlí, pozoruje, kometuje, filozofuje. Schvácen únavou a špínou posvátné pouti, jen v rytmu nekonečné chůze nachází klid, kdy se dotýká spirituality jako nejvyššího tajemství pradávné stezky. Za celých osm set kilometrů, při nichž sledujeme proměnu bývalého velvyslance a člena Akademie v nebeského vagabunda, ani vteřina nudy.
